Celý svět se poslední dobou žene do čím dál většího náručí bezbřehého konzumu. Týká se o také oblečení a obuvnického průmyslu. Boty má dnes v moderních státech každý, to zas takové terno není jako v Africe nebo jihovýchodní Asii. Ale takové designerské boty nebo oblečení jsou něco, co se cení nade vše. Není to ani tak dlouho, co se v Americe zabíjeli teenageři kvůli párům Nike.
Celý koncept je to nejabsurdnější, za co vyhazujeme peníze. My je tedy vyhazujeme za spoustu hloupostí, co si budeme nalhávat, některé ale převyšují všechno ostatní. Starý dobrý test – postavíte vedle sebe dvě trička. Jedno bude mít klasický potisk, byť na speciálním materiálu, , a druhé bude až na pár odchylek nerozeznatelné, avšak s nějakým fancy designem, jako je například Gucchi. A teď k nim přiřadíme cenu dle nabídky na trhu. Obyčejné tričko bude stát maximálně stovku, sto padesát a už se budeme třepat. Zatímco designerský kousek, byť se jedná o naprosto obyčejný kus hadru, do kterého se oblékáme, stojí klidně i desetkrát tolik a fajnoví borci si s ním dávají fotky na Insta.
Proč jsme tolik posedlí „značkou?“
Pořádna značka, a teď nemyslíme jenom Nike nebo Adidas, je především vyjádření statusu – myslíme si, že nás to dělá přijatelnějšími na oko. Sice můžeme být pořádně hloupí, ale aspoň budeme mít něco, co jen tak někdo nemá. Tričko je ale stále tričko. Není na něm nic úžasného, má jenom autorským právem chráněný design, toť veškerá magie. Nic víc na něm není. Nebude vám víc teplo, víc zima. Bude to prostě jenom další tričko, akorát „lepší úrovně“. Ale pořád je to tričko, za které jste utratili desetkrát tolik než za tričko obyčejné. A to je ten největší prohřešek. Vy jste investovali hodiny práce do něčeho, co ani nedává smysl.
Měli bychom tedy vyhodit všechno pryč?
To nikdo neříká. Spíše by jen bylo vhodné trochu větší střídmosti při prožívání. Všechno je to stejně jenom kus hadru, který nás zakrývá, nic víc. A byť to má „značku“, to že to šijí někde ve sweatshopu za nízký plat, tomu ještě dodává větší paradoxní ráz.